Téměř na limit

Emmanuel Moreno Lopez, Mexiko

Tato práce vychází z hluboce osobního zážitku: můj otec a moji prarodiče trpěli cukrovkou. Vychováním, při kterém jsem sledoval, jak se s těmito čísly každodenně vypořádávali, a tím tichým stresem, mi zůstaly tyto zážitky zanechány dojem. Jejich zkušenosti se staly jak inspirací, tak připomínkou, že boj není veden pouze v těle, ale také v mysli.

“Almost at the Limit” se snaží vizuálně zobrazit neustálou úzkost, kterou mnoho lidí s diabetem pociťuje při sledování hladiny glukózy v krvi. Kompozice využívá překrývající se tváře a ruce k vyjádření zmatku, psychického tlaku a pocitu být zároveň ponořený v mnoha myšlenkách. Tato fragmentace odráží, jak se mysl rozděluje na strach, obavy, frustraci a kontrolu nad sebou samým.

Dramatické využití červené a modré barvy symbolizuje dvě protichůdné síly: červená představuje stav bdělosti, stresu a naléhavosti, zatímco modrá naznačuje klid, kontrolu a klinickou oddanost. Tyto protichůdné energie se vnitřně střetávají u pacienta, což představuje vnitřní konflikt, který vzniká již před viděním výsledku.

Ve středu glukometr zobrazuje hodnotu 127 – což je technicky v rámci normálního rozmezí, ale velmi blízko prahové hodnoty. Tato blízkost vyvolává skutečnou a trvalou úzkost: strach z toho, že by se mohlo všechno pokazit. Pro mnoho lidí s diabetem může každé měření vyvolat myšlenky viny, frustrace nebo strachu z ztráty kontroly. Takto se zařízení stává emočním symbolem, nikoli pouze zdravotnickým.

Mnoho rukou zdůrazňuje opakující se, téměř nutkavou činnost testování – nutnou rutinu, která však vyčerpává mysl. Fragmentovaný výraz obličeje představuje emoční identitu pacienta: navenek uspořádaný, ale uvnitř rozdělen strachem.

S touto prací se snažím vyjádřit, že úzkost u lidí s diabetem nemusí vždy vycházet z špatných výsledků, ale z neustálé možnosti překročit tuto hranici. Žít “téměř na limitu” je psychické stání – denní připomínka, že i nejmenší odchylka může mít vážné následky. Tato práce vyzývá k empatii, porozumění a vizualizaci té neviditelné tlaku.

Tiché odhodlání

Kanjaree Suppawittaya, Thajsko

Život s diabetem 1. typu přináší s sebou neviditelnou záťaž – jako pacient s diabetem 1. typu, který už více než deset let žije s touto nemocí, jsem si uvědomil, že dokonalá kontrola každodenního stavu je téměř nemožná. Neustále se musíte starat o to, aby se hladina cukru v krvi udržovala v normálu, podávat správné dávky různých typů inzulínu, zvládat výkyvy hladiny cukru a přijímat stovky dalších rozhodnutí souvisejících s diabetem – navíc k všem běžným rozhodnutím, které každý den dělá – vytváří pocit “nikoli v službě” a úzkost, která pochází zevnitř.

Ačkoli jsem získal obrovskou podporu od své rodiny, vrstevníků a zdravotnického týmu, stále se objevují chvíle, kdy jsem čelil sociálním situacím a tlaku zraků a uší, které nerozuměly tomu, co cítím. Jsem vděčný za to, že mohu sdílet svůj příběh s T1D, ale nutnost neustále vysvětlovat své stavy všem, kteří to vidí – s hlubokým nadějí, že to pochopí, a někdy to prostě prostě nechám být pro ty, kteří to nechápou – je ohromující. Mylné představy a urážlivá předpovědi o mé budoucnosti jsou často bolestivé a někdy mě to nutí cítit nejistotu navzdory velké víře a důvěře v sebe a své schopnosti.

V konečném důsledku život s T1D není jen o zvládání čísel – jde o hledání rovnováhy, odolnosti a přijetí. Pro mě byl prvním krokem přijetí celého sebe sama a slovy: “Ano, mám cukrovku a budu s ní žít dobře.” A přesně to jsem dělal až do dneška. Jsem sám pacientem a vidět, co dokážou mnozí jiní, mě nedokázal změnit na tvrdohlavého a empatického studenta třetího ročníku medicíny. Některé obavy stále přetrvávají, ale vím, že síla vnitřně a podpora našeho celosvětového diabetesového společenství mi pomohou překonat cokoli. Doufám, že budu žít život naplněný plným životem, pro malého 10letého mě a pro všechny vás, mých drahých přátel.

Tak málo, tak moc

Irene Cotroneo, Itálie

Pokaždé, když se podívám na svoji pumpu na inzulin, přemýšlím o tom, že je to neuvěřitelně malý prvek, který mi zajišťuje život. Tak malý a křehký, ale zároveň tak velký a nezbytný. Velký proto, že je to moje první potřeba a druhá hlavní postava mého života, hned po sobě. Někdy mám pocit, že není žádný východ a začínám panikařit. Někdy je diabetes jen obyčejná povinnost. Často se potýkám, ale pokračuji dál. Tak to prostě je.

Neviditelná váha

Belma Tahto, Bosna a Hercegovina

Moje příběh o cukrovce.

Jako lékárník se každý den setkávám s lidmi žijícími s diabetem. Každý jejich rozhovor, každá otázka, strach nebo naděje, které sdílejí, po mě zanechávají stopu.

Postupem času jsem zjistila, že diabetes není jen fyzickým onemocněním, ale také emocionálním procesem, který vyžaduje odvahu, trpělivost a odolnost. Jako samouk obrazářka se snažím tyto emoce proměnit v barvy. Takto se vlastně moje umění zrodilo. Je to vizuální vyjádření diabetu a úzkosti, směs temnoty a světla, boje a naděje. Odráží neviditelnou stránku diabetu, úzkost, neviditelnou váhu nejistoty, ale také světlo naděje, které nikdy nezhasne.

Takže, ať už prostřednictvím mé práce jako lékárníka nebo prostřednictvím barev a tahů štětcem, moje poslání zůstává stejné: pomáhat, rozumět a poskytovat podporu.

Tato práce, vytvořená pro kampaň “This is Diabetes”, mi dává možnost ukázat, že empatie a porozumění lze vyjádřit nejen prostřednictvím medicíny, ale i prostřednictvím umění.

Zvuky uvnitř

Nawelles La Rosa, Itálie

“The Voices Within” vznikla z tichého naslouchání lidem žijícím s diabetem každý den. Za každým úsilím o kontrolu stojí celá řada myšlenek, úzkosti a křehké rovnováhy. Je to pocta těm, kteří v mlčení čelí své bitvě – přetvářejí bolest v odvahu a uvědomění.

Tato umělecká díla odrážejí vnitřní dialog lidí žijících s diabetem, onemocněním, které sahá za hranice těla a proniká do mysli. Hlasy vycházející z obličeje symbolizují neustálou úzkost z kontroly, strach z náhlých změn a únavu způsobenou nutností neustálého bdění.
V klidné, lucidní tváři uprostřed vidíme tiché síly těch, kteří si den za dnem vybírají čelit své situaci s uvědoměním a důstojností. Kontrast mezi temností a světlem vyjadřuje vnitřní cestu mezi emočním chaosem a hledáním rovnováhy.

Je to pozvání k tomu, abychom se podívali za nemoc – abychom uznali neviditelnou, ale zároveň hlubokou bojovou situaci, kterou mnohým hrozí, a abychom strach proměnili v odolnost.

Znovuzrození z temnoty

Diego Berzagui, Brazílie

“Znovuzrození z temnoty” líčí cestu těch, kteří žijí s diabetem – z počáteční temnoty, strachu a bolesti odrážaných v očích, ale také výbuch barvy, která vybuchne z mysli, když člověk zjistí, že je možné žít naplno. Symbol srdce na hrudi symbolizuje lásku, která vydrží, i přes omezení, zatímco organické tvary vycházející z hlavy představují naději, disciplínu a rozkvétání nového života.

Umělecké dílo nám připomíná, že diabetes není koncem, ale výzvou k znovuobjevení sebe samých, k tomu, abychom byli živí vnitřní povědomí a znovu se zrodili v barvách, rovnováze a vitalitě.

Dnes je den špatných vlasů, dámo

Linda Chan, dáma z dnešního špatného dne

Jsem diabetik už 33 let a ztrácím zrak. Odcházel jsem do penze kvůli depresím a špatnému zdraví ve věku 55 let. Chodil jsem na kurzy výtvarného umění a teď kreslím a vidím v nich obrazy. Když mám špatný den, znamená to, že se mi nic moc nedaří, cítím, že vlasy nebo v tomto případě diabetes jsou jediná věc, která mě definuje, kvůli neustálé potřebě zvládat tuto nemoc a neustálému úsilí, vědomí a smutku, které mohou převládnout, bez ohledu na to, jak tvrdě se snažím.

Cukrovka mi způsobila ztrátu zraku, problémy se srdcem, onemocnění ledvin a neuropatii, protože po celou tu dobu jsem potřeboval inzulín... Nyní mám permanentní monitor a tohle mě mění život.

Dýchá mi na krk

Gemma Olivieri, Itálie

Život s diabetem 1 znamená neustálé břemeno – nepřetržitá přítomnost za mými zády, která mi dýchá na krk. Je to úzkost z každého jídla, z každého čísla, z každé noci. Nikdy opravdu nezmizí.

Žiju s tím už od roku 2019 a většinu času to pořád nesnáším. Je to uklidňující, ale zároveň velmi invazivní a těžké – něco, co mi bere svobodu a naplňuje každou chvíli obavami. Někdy mě to až štvá, ten neustálý dech, který mi připomíná, že jsem nikdy úplně svobodný.

Ale vím, že se nemohu vrátit zpět. Jediná cesta dál je pokračovat dál, s ním přímo za sebou. Ne jako nepřítel, ale jako tvrdohlavý spolek s cestou – takového, se kterým pomalu začínám žít, takového, který se dýchá, takového, který krok po kroku.

Přesto, že roste (s inzulínem)

Lynda Browne-Bristov, Barbados

Cukrovka mě naučila žít s nízkým tichem úzkosti, s čísly, jehlami, otázkami „co kdyby“, výkyvy a vrcholky. V tomto autoportrétu se jednou rukou dotýkám a druhou pevně držíme tyčinku z cukrové třtiny, která se promění v květinu. Květena je růst, měkkost a naděje; tyčinka je odhodlána. Na mém bokě leží inzulínová pero, která je stálým připomínáním mého postavení, ale zároveň i společníkem, který potlačuje strach, abych se mohl dál posouvat kupředu s pozitivním přístupem.

Rodinný příslušník s diabetem

Isabelle Isa Kristin Steineck, Švédsko

Zamyslete se nad tím, že byste každodenně museli podávat svému dítěti lék – a přitom víte, že příliš mnoho z něj může být nebezpečné a příliš málo může být život ohrožující. To je každodenní realita pro rodiče dětí s diabetem 1. typu.

Správa inzulínu je komplexní a neúnavná úloha. Za každou dávkou stojí pečlivé kalkulace, nepřetržitý dohled a hluboká úcta. A přestože tyto rodiče nesou tuto lékařskou odpovědnost, snaží se jednoduše být obyčejnými matkami a otci.

Jako lékař se v práci setkávám s mnoha těmito rodiči. Proto jsem chtěl vytvořit tento obrázek – abych uctil jejich práci. Můj vlastní typ 1 diabetes také trápí a když jsem byl dítětem, byli to vlastním rodiči, kdo nesl tuto obrovskou zátěž za mě.

Octopodiabet

Ayse Simge Salman, Itálie

Tato umělecká díla zobrazuje chobotnici s diabetem typu 1 a slouží jako živá metafora pro multitalentnost lidí žijících s touto nemocí. Každá z osmi paží chobotnice obsahuje zařízení pro kontrolu diabetu, což symbolizuje neustálou rovnováhu a psychickou námahu spojenou s řízením diabetu typu 1. Chobotnice nosí modrý klobouk a plave na pozadí připomínajícím vesmír. Modrý klobouk nejen představuje povědomí o T1DM, ale také odkazuje na 'modrý klobouk' z techniky výuky Six Thinking Hats, symbol organizace, reflexe a kontroly myšlení.

Domnívám se, že diabetes typu 1 mě od dětství hodně naučil. Dnes, jako učitel, mám pocit, že musím své studenty a ostatní lidi poučit o tom, co je diabetes typu 1 a co to není, abych zvýšil povědomí o tomto onemocnění, zejména když se ptají na mé diabetické pomůcky. Tímto uměleckým dílem chci vyjádřit, jak lidé s diabetem typu 1 zvládnou úzkost a složitost s odolností, přizpůsobivostí a vědomým uvědoměním.

'Jednoho rána, když jsem se probudil z těch problémových snů, ocitl jsem se v prostoru přeměněn na všestranného chobotnice. (Přesměrovaná zmínka o románu Franz Kafky 'Metamorfoze')